Juniorský tým

V letošním roce se začínáme intenzivně věnovat i dětským kategoriím. Pod názvem Junior team se skrývají kategorie od nejmenších prvňáčků až po -náctileté. Pod trenérským vedením Venci Ježka vyrážíme dvakrát týdně na Borek, kde se děti učí základy jízdy na kole, projíždět technické pasáže a získávat fyzickou kondici. V teamu jsou nováčci i „zkušení“ závodníci, kteří o víkendech vyráží na závody sbírat zkušenosti. V případě zájmu stát se členem nás můžete kontaktovat.

V Boleslavi to s dětmi umí!

Aby děti u kola vydržely a závodění na kole je bavilo, musí se našemu cyklistickému podhoubí někdo odborně věnovat. V opačném případě totiž vyjde počáteční zájem vniveč. V Mladé Boleslavi, v týmu Pepy Hladíka a Vendy Ježka, se práce s dětmi nebojí, právě naopak! Mladým bikerům se věnují systematicky a nelitují vynaloženého úsilí, času a peněz.  Jejich svěřenci za to milují nejen kolo, ale i své dospělé vzory a učitele.
Pravidelný účastník seriálu Kolo pro život si při sledování závodů Junior Trophy musel všimnout jednoho nezvyklého úkazu. Mezi různorodě oblečenými dětmi se pohybuje početný „houf“ prcků v modro-bílo-černých dresech týmu Alpine Pro Author Team. Mladoboleslavská juniorka byla hodně na očích, navíc se jí dařilo i výsledkově ve všech pěti věkových kategoriích, které obsazovala. Výčet by byl dlouhý, jmenujme alespoň celkové vítěze: Z 6-7 Vanda Dlasková, Z 8-9 Katka Hladíková a M 10-11 Josef Hladík. 
Je příjemné konstatovat, že dětí na kole jezdí čím dál víc. Jenom letos se trhl rekord 3849 kluků a holek na startu závodů JT. Z hlediska budoucnosti je ještě důležitější, že se po dlouhé době zase někdo systematicky věnuje práci s mládeží. Týmů s dětmi a tréninkových středisek mládeže je u nás jako šafránu. Vždyť jednoduší je točit se okolo dospěláků, vytvářet jim profi podmínky a být na očích médií. Výchova nastupující bikerské generace se v drtivé většině nechala napospas rodičů. Proto je příjemné zjištění, že se ledy pomalu hnuly, alespoň v Mladé Boleslavi.

A jak to dělají, že se dětem z týmu tak dobře jezdí? 
Přijali jsme pozvání od vedoucího týmu Josefa Hladíka na speciální trénink, který se koná jednou za 14 dní na fourcrossové trati. Sraz byl stylově u kosmonoského hřbitova. Za ním, po cestě dolů, se dostáváme do areálu, o který se starají starší boleslavští kluci z MBC Freeride Team. Před čtvrtou hodinou odpolední, kdy začíná trénink, se do areálu začínají sjíždět nejen děti a rodiče na kolech, ale i auta s koly na nosičích. A kupodivu nejsou to jen místní z Boleslavi a blízkého okolí. „V oddílu máme i děti ze vzdálenějších míst, třeba z Jablonecka, Semilska nebo Osečné u Českého Dubu,“ usmívá se Pepa u flotily zaparkovaných aut. Tréninky jsou třikrát týdně, vozit děti tak daleko není levná záležitost. Už z toho je jasné, že rodiče boleslavskému středisku věří. 
Pepa Hladík pokračuje v povídání: „Kluci z týmu MBC Freeride Team Mladá Boleslav nám vyšli maximálně vstříc. Pozvali nás, abychom se k nim přišli podívat a když všechny ty děti viděli, tak řekli, že si je jednou za čtrnáct dní vezmou pod palec. Dětem dají základy sjezdového ježdění. Naučí je zkrátka věci, která já ani Venda Ježek tolik neovládáme. Ale když se podíváš, tak dnešní závody v crosscountry jsou natolik technicky extrémní, že pro ty děti to je jedině dobře, pokud budou chtít v budoucnu jezdit větší závody, aby kolo dokonale ovládaly a nebály se. Jinak chodíme trénovat na Štěpánku do lesíka, kde se dřív jezdil cyklokros. Tohle místo se nám zamlouvá, a proto bychom chtěli vybudovat v areálu bývalého letního kina bike park, který by navazoval na okolní cesty. Dětí je ale už tolik, že ani nevíme, jestli na to budeme ve dvou stačit…“
Trénink právě začal. Velká skupina dětí se rozdělila do tří podle věku. Jednu si vzal na starost Venca Ježek, další dvě kluci z freeriderového týmu. Společná je pouze rozcvička a zahřátí. Pak už si jde každý na své stanoviště. V nejspodnější části areálu na bikrosové trati plné terénních vln a klopených zatáček učí techniku jízdy Jéža. Druhá partička vyšplhala na kopec na start fourcrossu. Tady už je terén o poznání těžší, ale s dětmi to nic nedělá. Ošívají se. Nejraději by teoretickou průpravu zkrátily nebo úplně zrušily a pustily se rovnou do sjíždění. Vždyť na tom nic není, že… :-)
Na úpatí areálu je velká louka, kde operuje třetí skupinka. Tady je trénink asi nejklidnější. Probíhá formou her a soutěží ať už s kolem nebo bez kola. Za odměnu děti můžou jít na třešně, kterých je hodně na stromech podél louky. Po určitém čase se skupinky střídají na stanovištích. I ty nejmenší děti se dostávají ke sjíždění prudších mezí či srázů. Strach je pro ně cizí slovo. Vedoucím dělá problém je udržet v klidu, aby dělaly přesně to, co mají a aby nedošlo k nějakému úrazu. Jedna a půl hodinová tréninková jednotka se blíží ke konci. Finálem je sjezd celé fourcrossové dráhy spolu s instruktory. Kdyby trénink trval jednou tak déle, děti by se nezlobily. Jsou k neutahání. Slunce pomalu zachází za obzor, rychle se ještě udělá skupinová fotka v areálu a pak všichni vyráží do města k spiningovému centru, kde má tým Alpine Pro Author tým zázemí. Je příjemný podvečer, sedíme venku na lavičce a pouštíme se do rozhovoru s Pepou a Vencou.

 

Jak jste vlastně začínali s týmem?
„S Vencou jsem začal spolupracovat v roce 2007. Bylo nás šest a postupně jsme se rozrostli na třicet dospělých členů. S dětmi jsme začali někdy loni. Nejdřív to bylo s našimi dětmi, a že možná někoho k tomu přiberme. Ale během dvou měsíců se nám nahrnulo zhruba patnáct dětí… Dnes jich máme pětadvacet.“

Jak máte rozdělený role v týmu?
„Venda je ten, který vede tréninky, a já jsem přes papírování.“

Na co dáváte při práci důraz?
„Učíme dětí hlavně techniku. Důležitý je, aby je to bavilo a abychom jim to neznechutili. Vymýšlíme pořád nový věci. Připravujeme u nás na Štěpánce ve spolupráci s městem bikepark. Zatím je ve stádiu přípravy stavební dokumentace."

Kdo pracuje s dětmi, ví, že udržet je v klidu a pozornosti není vůbec jednoduché. Musíte někdy zvýšit hlas?
Oba se rozesmějí „No... my jsme rozdělený na hodnýho a zlýho, “ bere odpověď na sebe Pepa Hladík. „Já jsem ten, který na ně křičí, ječí. Mám dohodu s rodiči, že jim můžu dát i pohlavek. No a Venca je takovej ten hodnej, co moc hlas nezvyšuje. Ale on má takovou přirozenou autoritu, že nemusí zvyšovat hlas a děti ho poslouchají.“ Venca dodává: „Nejvíc na ně platí, když jim řekneme, že nebudou závodit.“

Máte mezi nimi i vyslovený raubíře?
Následuje ještě delší smích. „To bych radši neříkal. Samozřejmě, že mezi pětadvaceti dětmi nemůžou být všichni hodní a svatoušci. Někdo je živější, další poslušnější, ale při jízdě je uřídíme. Zato když jsou na místě, něco jim vysvětlujeme a mají poslouchat, to pak je občas problém.“

Ordinujete dětem i fyzickou přípravu nebo je to jen o technice?
„Ono zdálky to může vypadat, že děti už v tomhle věku ženeme k nějakým velkým výkonům, ale nám opravdu jde zatím jen o výuku techniky. Takže s nimi nejezdíme žádnou silnici, žádný kopce, intervaly. Po závodech je vidět, že jsou hodně udejchaný, ale já si myslím, že na speciální trénink fyzičky mají ještě čas. Stačí začít tak okolo dvanáctého roku. I když teď trénují jenom tu techniku, tak určitou fyzičku při tom do sebe dostanou.“

V jakém věkovém rozpětí máte děti v oddíle?
„Sedm až čtrnáct. Ale nejvíc jich je od těch nejmladších do desíti let. Na trénink s námi jezdí i mladší děti, ale ty se zatím jen koukají. Hodně je láká si to taky zkusit, ale do tréninkové skupiny je bereme, až když začnou chodit do školy. Nemá cenu to vůbec uspěchávat. Je to hlavně o hře. Klidně si spolu zahrajeme na schovku, jdeme na třešně. Zkrátka musí je to bavit.“

Je problém děti učit technice jízdy? Jsou učenliví?
„Právě že moc. Hodně rychle se učí, až z toho mám hrůzu, třeba když jsme poprvé přišli na fourcrossový tratě. Když sjedou kopec, kterej neznaj, tak při další jízdě by ho už chtěli skákat. A za další jsou strašně soutěživí. Což je paradoxně největší problém. Například jim řekneš, aby jeli pomalu, a než to dořeknu, tak už jsou za stromem. Je to samozřejmě radost, pracovat s takovýmhle materiálem, že chtěj a nemusíš je do ničeho nutit. Trénink je naplánovanej na hodinu a my tam jsme hodinu a půl.“

Věnujete se jim po celý rok?
„Převážně je to celoroční práce. Přes zimu se ve středu chodilo do tělocvičny, kde jsme je opět formou her učili všeobecné tělesné průpravě. Dál jsme jim zařídili spinning u Jany Hladíkové, kde je to moc bavilo. Pouštěly se u toho dětský písničky, oni zpívali a jezdili u toho.“

Zkusily si děti už nějaké společné soustředění?
„Ano, loni poprvé naše družina vyrazila na čtyři dny z Boleslavi k Pepovi do Českého ráje na chatu. Část dětí spala pod stany. Zrovna jsme chytli perfektní babí léto. Děti z toho byly unešený. Letos jsme je vzali do Jizerek na pět dní na Singltrek pod Smrkem.“

Jaké máte plány do budoucna. Kam by měl oddíl s dětmi směřovat?
„Původní záměr proč jsme to všechno začali dělat, bylo zabavit děti a aby pubertu přežily na kole. A ono je to tak baví, že většina z nich tenhle bláznivej věk prožijou na kole, spíš než někde po diskotékách. Samozřejmě přemýšlíme dál do budoucnosti. Teď to děláme především pro radost. V dnešní době sehnat sponzora není vůbec jednoduché. Poplatky, které od rodičů vybíráme, zase vracíme dětem v materiálu. Ale pokud by se našlo více partnerů, eventuálně jsme získali dotace na vybudování tréninkového středisko mládeže, vůbec bychom se tomu nebránili, naopak. Myslím si, že máme velký předpoklady to dělat dobře. Velkou devizou je právě Václav Ježek, který má mraky zkušeností a umí je předat. Na rozdíl od některých lidí, kteří sice mají trenérské školy, ale na kole nějak víc nejezdili. Venda má pro tuhle práci maximální vlohy, je přirozenou autoritou a dodělání trenérských kursů nebo školy by neměl být problém. Jenom pro dokreslení, když jsem se doma zeptal mého syna Pepči, jak by do budoucna chtěl jezdit na kole, tak mi odpověděl, že by jednou chtěl jezdit jako Venda. To je můj vzor. Děti Václava Ježka strašně berou. Zájem dětí, potažmo rodičů, aby za nás mohly jezdit, je velký. Kam to bude celé směřovat, nevíme. Ale určitě to nerozpustíme, až nám dorostou naše vlastní děti. Na to tu práci máme moc rádi.“

Děti z vašeho oddílu slavily úspěchy především na závodech seriálu Kolo pro život. Jezdili jste i jiné závody?
„Kolo pro život je seriál, kde se o děti postarají se vším komfortem. Klobouk dolů před pořadateli, kteří to dělají fakt dobře. Samozřejmě jezdíme i na jiné závody, ale nejvíce je pro nás KPŽ. Až děti budou dorůstat, tak chceme do skladby závodů zařadit crosscountry, cyklokros, silnici. Třeba teď na zkoušku si dal můj syn Tomáš s Pepovým Pepčou svůj první cyklokrosový závod u nás v Boleslavi.“

Jak jste zmínili, zájem rodičů o umístění dětí u vás je veliký. Zvládáte je ještě přibírat?
„Už na začátku léta jsme museli vyhlásit stop stav. Těch pětadvacet dětí je tak akorát, aby se to ve dvou lidech zvládalo. Navíc když přibereme někoho nového, kdo ještě nezvládá základy, je pak problém, aby naskočil do rozjetýho vlaku. Z toho důvodu uvažujeme, že bychom pro nové děti zřídili určitou přípravku, než se zapojí do práce s těmi zkušenějšími.“
Máte vůbec v oddíle děti, které nejsou z cyklistických rodin? Na první pohled by se zdálo, že jste uzavřená společnost pro cyklistické VIP, když za ně jezdí děti se jmény, jako je Dlask, Ježek, Hladík...
„Ne, ne, více jak půlka dětí je z rodin, kde vazby na cyklistiku mají velmi malé nebo dokonce žádné. Jenom pro zajímavost, přestože v Boleslavi není žádný kopec, tak je tady lyžařský oddíl a hodně dětí od nich se přihlásilo k nám. Každopádně mezi dětmi neděláme rozdíly, ať mají jméno takové nebo makové.“

Jak rychle to dětem trvá se začlenit, když k vám přijdou poprvé a nemají za sebou cyklistickou průpravu z rodiny?
„Je až obdivuhodný, jak se drtivá většina z nich dokáže za měsíc dostat z nuly na takřka úroveň ostatních. Jak říkal Venda, je úplně zbytečný děti dřít od mala. Děti jsou strašně učenlivý. Záleží jenom, jestli je to baví a chtějí se tomu věnovat. A většina chce : - )“
Děkuju Josefu Hladíkovi a Václavu Ježkovi za rozhovor a ukázku tréninku a v duchu si říkám, že jsou fakt skvělí a strašně jim držím palce. Vždyť kolik takových chlapů, kteří by se s takovou vervou věnovali sportuchtivým malým cyklistům je...

Text a foto: Miloš Lubas